1. část: Heliodorův sloup
Většina vaišnavů uvádí, že se Kršna zjevil před 5000 lety, a obecně připisují védské civilizaci a vaišnavismu velké stáří. Ale jaký nepopiratelný, empirický důkaz máme pro toto tvrzení? Jistě musí existovat nějaký archeologický nález nebo jiná skutečnost, které toto tvrzení potvrdí nebo vyvrátí. Budeme zkoumat nejvýznamnější archeologické objevy, které jasně ukazují dávnověkost uctívání Kršny a starodávnost vaišnavismu.
Nicméně, hned úvodem musíme konstatovat, že není tak snadné přijít s jasným historickým důkazem védské civilizace, neboť se zdá, že védská kultura sama o sobě příliš nedbala na vedení historických záznamů. O. L. Chavarria-Aguilar ve své knize Tradiční Indie píše o Indech: „Bylo by obtížné najít lidi, kteří by ještě méně dbali o historii.“ Védská civilizace věří v zaznamenávání věčného a nekonečného. Dočasné detaily každodenního života (o které se tolik zajímají současné lidé) nemusí být zapisovány, protože mají jen malý vliv na větší, významnější cíle lidského života. Volný čas by měl být využíván k seberealizaci, ke snaze o sebe-kultivaci a k uctívání Boha, a ne k omílání aktuálního či minulého dění. Proto neexistují prakticky žádné historické záznamy - dle západního pojetí dějin - o starověké Indii, protože žádný z nich nebyl v písemné formě.
Do tohoto vakua historických údajů o indické minulosti během posledních několika set let vstupovali evropští učenci a je zajímavé sledovat, jak se začali zabývat tím, co našli. Náboženští učenci byli velmi udiveni, když vypozorovali pozoruhodné podobnosti mezi životem a filozofií Kršny a Ježíše Krista. Jako obranný reflex automaticky předpokládali, že Indové museli narazit na křesťanství v prvních stoletích po Kristovi a že hodně z tohoto převzali do své vlastní náboženské tradice. Tento náhled na vaišnavismus byl nazýván „Teorií vypůjčení“ a získal na západě mnoho příznivců. Z tohoto úhlu pohledu píše například Hemchandra Raychaudhuri ve své knize Materiály pro studium raných dějin vaišnavské sekty: „Počátky náboženství bhakti (oddanosti) v Indii byly podle názoru několika významných západních učenců událostí ryze křesťanského původu. Křesťanství, podle těchto učenců, mělo větší či menší vliv na uctívání a příběh o Kršnovi.“
P. Georgi byl první západní učenec, který v roce 1762 v Římě předložil tuto teorii. Ve svém Alphabetum Tibetanum napsal, že „Kršna“ je jen „zkomolenina jména Spasitele; skutky skvěle odpovídají jménu, ačkoli byly bezbožně a rafinovaně znečištěny těmi nejpodlejšími podvodníky.“ Extrémní fanatismus Georgiho názorů byl velmi brzy zavržen jinými západními učenci. Dokonce i pro-křesťanští vědci připustili, že jméno Kršna existovalo před narozením Ježíše, ale stále tvrdili, že život Kršny a filozofie vaišnavismu prošly zásadní transformací díky křesťanskému vlivu.
Albrecht Weber ve své monografii Uber die Krishnajanmasthami poukázal na mnoho nápadných podobností mezi příběhy narození Kršny a Ježíše. Následující citát z jeho práce poukazuje na mnohé z nich:
Vezměme si například prohlášení z Višnu Purány, že Nanda, Kršnův pěstounský otec, šel v době jeho narození se svou těhotnou ženou Jašódou do Mathury zaplatit daně (srovnej s Lukášem II, 4, 5), nebo vyobrazení narození Kršny v chlévě neboli pastýřském domku, který odpovídá jesličkám, a pastýři a pastýřky a vůl a osel, kteří stojí kolem ženy, která spí klidně beze strachu na svém lůžku. Pak příběhy o pronásledování Kamsou, o masakru nevinných děťátek, přechodu řeky (Christophorus), nádherné skutky dítěte, léčebné vlastnosti vody, ve které byl umyt, atd., atd. Zda zásluhy uvedené v Jaimini Bharatě o vzkříšení mrtvého syna Duhsaly Kršnou, o vyléčení Kubji, o jejím nalévání masti z nádoby na něj, o moci jeho pohledu, který umí odejmout hřích, a další podobné záležitosti, zda přišly do Indie ve stejné souvislosti s narozeninovými oslavami, může zůstat otevřenou otázkou.
Weber dokonce tvrdil, že celý védský systém avatárů neboli vtělení boha byl „vypůjčen“ z „vtělení Ježíše Krista“.
Dr. F. Lorinser přeložil Bhagavad-gítu a porovnával ji pečlivě s Novým zákonem. Došel k závěru, jak píše Raychaudhari, „… že autor hinduistické básně znal a používal evangelia a křesťanské otce.“ Podle Lorinsera, pokračuje Raychaudhari, podobnosti byly „… ne ojedinělé a nezřetelné, ale početné a zřejmé…“ V Lorinserově mysli nebylo pochyb o tom, že Bhagavadgíta byla z velké části „vypůjčena“ z Nového zákona.
Ostatní západní učenci se přeli o Teorii vypůjčení. Studie Sira Williama Jonese zjistila, že Kršna je jedním z nejpradávnějších bohů Indie, o kterém vaišnavové tvrdili, že se „lišil od všech Avatárů, kteří měli jen (nějakou)… část jeho božství…“ V svém fascinujícím a provokativním díle O bozích Řecka, Itálie a Indie Sir William Jones píše: „V hlavním sanskrtském slovníku, sestaveném asi před 2000 lety, jsou Kršna, Vásudéva, Góvinda a jiná jména Boha pasáčků smíchána s přídomkem Nárájana neboli Božského Ducha.“ V návaznosti na směr výzkumu Sira Jonese, Edward Moore dokonce šel tak daleko, že tvrdil, že populární řecké mýty měly nějaký základ ve skutečném životě, který nakonec bylo možné vysledovat v Indii. Nicméně, ani jedna ze stran nebyla schopna předložit pevný důkaz jejich koncepce a učenci tak pouze teoretizovali a diskutovali problém sem a tam. V Indii existovaly literární důkazy, že vaišnavismus předcházel křesťanství, ale tyto důkazy byly zameteny pod koberec a byla jim přisuzována malá spolehlivost, dokud jiný západní literární zdroj tuto záležitost nerozhodl jednou provždy.
Nejvýznamnější a nejstarší neindický literární záznam o starověké Indii byl nalezen v knize Indica, kterou napsal Megasthenés. Ve 3. století před naším letopočtem cestoval Megasthenés po Indii. Král Taxila ho jmenoval velvyslancem královského dvora v Pataliputře u velkého vaišnavského panovníka Čandragupty. Je zřejmé, že během svého pobytu Megasthenés rozsáhle psal o tom, co viděl a slyšel. Bohužel, žádná z Megasthenésových původních knih nepřežila působení zubu času. Nicméně, přes Megasthenésovy rané řecké a římské komentátory, jako Arriana, Diodoruse a Straba, jsou nám dnes fragmenty jeho původní práce k dispozici, stejně jako Megasthenésovo hlavní sdělení. Dr. Hein podává zprávu, že Megasthenés „popsal Mathuru jako místo velkého regionálního významu a naznačil, že byla tehdy, stejně jako dnes, centrem uctívání Kršny.“
Christian Lassen byl první západní učenec, který přinesl Megasthenése do diskuse o „Teorii vypůjčení“. Poznamenal, že Megasthenés dal Kršnovi pseudonym Heracles a že tento „Heracles“, neboli Kršna, byl uctíván jako Bůh v oblasti, jíž protéká řeka Jamuna.
Uznávaný indolog Richard Garbe souhlasil s Lassenovou analýzou a nazval Megasthenésovo svědectví nesporným. Brzy i učenci jako Alan Dahlquista, kteří dříve zastávali „Teorii vypůjčení“, změnili názor a připustili, že - Dahlquistovými slovy - Garbe „rozmetal Weberovu teorii jednou provždy“. Život Kršny a náboženství vaišnavismu nebyly ovlivněny křesťanstvím, ale objevily se na indické půdě nezávisle a byly již dobře zavedeny alespoň ve 3. století př.n.l.
S Megasthenesovými důkazy v ruce se zvýšila důvěryhodnost indických literárních pramenů. Velký gramatik a autor Jóga Súter, Patanjali, který žil ve 2. století př.n.l., napsal, že Kršna zabil tyrana Kamsu v daleké minulosti. Raychaudhari nám říká, že přesná slova byla chirahate kamse což znamená, že Kamsova smrt nastala ve velmi dávném čase. Raychaudhari dále píše, že v 5. století př.n.l. uváděl Panini, největší sanskrtský gramatik, že vaišnavismus „byl dokonce v 5. století př.n.l. náboženstvím bhakti“. Kautilova Artha-shastra ze 4. století př.n.l. odkazuje rovněž několikrát na Kršnu, zatímco Baudhayana Dharma Sutra ze stejného století uvádí dvanáct různých jmen pro Kršnu, včetně těch nejznámějších jako Kéšava, Góvinda a Damódara.
Vzhledem k tomu, Kršna je zmíněn v před-budhistické Čandogya Upanišadě, musíme konstatovat, že Kršna žil před Gautamou Buddhou (?563- ?483 př.n.l.). Písma Džainstů posouvají Kršnův život ještě dále do minulosti. Raychaudhari píše: „Džainistická tradice dělá Kršnu současníkem Arishtanemiho… který byl bezprostředním předchůdcem Parshvanathy…. Jelikož Parshvanatha se narodil asi 817 př.n.l., Kršna musel žít dlouho předtím, než v posledních letech 9. století př.n.l.“ Samozřejmě, že Šrímad Bhágavatam a Mahábhárata samotné umísťují Kršnův život do období asi 3000 let př.n.l. Přesto, bez ohledu na přesná data pozemského příchodu a odchodu Kršny, z důvodu velkého množství důkazů o Kršnově dávnověkosti, dílo The Cambridge History of India rozhodně prohlašuje, že uctívání Kršny předchází křesťanství o mnoho staletí.
Pojďme nyní obrátit svou pozornost k prvním archeologickým nálezům týkajících se Kršnovy dávnověkosti. Zdaleka nejdůležitější objev byl učiněn neúnavným generálem sirem Alexandrem Cunninghamem v roce 1877. Během archeologického průzkumu v Beshnagaru ve střední Indii jeho pozornost upoutal ornamentální sloupec. Dle jeho tvaru jej Cunningham chybně připisoval období dynastie Gupty (300-550 n.l.). Nicméně o třicet dva roků později pan Lake měl pocit, že viděl nějaký nápis na spodní části sloupu v oblasti, kde jej poutníci obvykle potírají nachovou barvou. Když byla tlustá vrstva červené barvy odstraněna, Lakeho předtucha se ukázala jako správná.
Dr. J. H. Marshall, který doprovázel pana Lakeho během těchto výzkumů, byl nadšený významem tohoto nálezu. V časopise Žurnál královské asijské společnosti v roce 1909 popsal své závěry. Cunningham datoval sloupec do příliš pozdního období a mohl se trochu zasnít o hodnotě záznamu, jehož objev mu unikl jen o vlásek…. Pohled na několika odhalených písmen bylo vše, co bylo třeba ukázat, aby bylo jasné, že sloup vznikl o mnoho století dříve, než za Guptovy éry. To bylo opravdu překvapením, ale mnohem větší překvapení bylo, když došlo na přečtení prvních řádků nápisu.
Následující přepis a překlad tohoto starobylého nápisu psaného písmem bráhmí byly publikovány v časopise Žurnál královské asijské společnosti (Londýn, JRAS, vydáno 1909, str. 1053-1054..):
1) Devadevasa Va [sude]vasa Garudadhvajo ayam 2) karito i[a] Heliodorena bhaga- 3) vatena Diyasa putrena Takhasilakena 4) Yonadatena agatena maharajasa 5) Amtalikitasa upa[m]ta samkasam-rano 6) Kasiput[r]asa [Bh]agabhadrasa tratarasa 7) vasena [chatu]dasena rajena vadhamanasa
"Tento Garudův sloup Vásudévy (Višnua), boha bohů, zde byl postaven Heliodorem, uctívačem Višnua, synem Diony a obyvatelem Taxily, který přišel jako řecký velvyslanec od velkého krále Antialkidase ke králi Kašiputrovi Bhagabhadrovi, zachránci, který panoval šťastně ve čtrnáctém roce svého kralování."
Sloup byl postaven v roce 113 př.n.l. Heliodorem, řeckým velvyslancem v Indii. On, stejně jako Megasthenés, pocházel z Taxily v bactrianské oblasti severozápadní Indie, která byla podmaněna Alexandrem Velikým v roce 325 př.n.l. Za Heliodorových časů Taxila pokrývala velkou část dnešního Afghánistánu, Pákistánu, a Pandžábu. Taxilský král Antialkidas vyslal Heliodora ke dvoru krále Bhagabhadra, ale zatímco Megasthenés pouze psal o Kršnovi a vaišnavismu, Heliodor je shledal natolik atraktivními, že přijal praxi vaišnavismu pro svůj vlastní duchovní pokrok!
Heliodorův sloup uznává Vásudévu, neboli Kršnu, jako „Boha bohů“.
1) Trini amutapadani‹[su] anuthitani 2) nayamti svaga damo chago apramado
"Tři nesmrtelné pravidla (kroky)… když jsou praktikovány, vedou do nebe - sebeovládání, dobročinnost, uvědomělost."
Z tohoto nápisu je zřejmé, že Heliodorus byl vaišnava, oddaný Višnua.
Raychaudhuri tvrdí, že Heliodorus byl už s největší pravděpodobností obeznámený s vaišnavismem v Taxile, ještě předtím, než opravdu odjel do Indie, neboť: „To bylo u tohoto města, kde Džanamedžaja slyšel od Vaišampajany slavný příběh Kuruovců a Pánduovců (Mahábháratu)“. Kromě toho se pak Raychaudhuri domníval, že „Heliodorus z Taxily vlastně slyšel a využil učení velkého eposu“, protože víme od Paniniho, že epos byl „dobře známý lidem v Gandháře (Taxile)“ dlouho předtím, než v období řeckého velvyslance.
V každém případě v roce 113 př.n.l. Heliodorus veřejně potvrdil tím nejvíce zjevným způsobem, že přijímá Vásudévu neboli Kršnu jako „Boha všech Bohů." On také nechal vytesat na svém sloupu, že „Tři nesmrtelná pravidla, když jsou praktikována, vedou do nebe - sebeovládání, dobročinnost a uvědomělost“. Tyto tři ctnosti se objevují ve stejném pořadí v Mahábháratě, což vedlo profesora Kundža Góvindu Svámího z Kalkatské univerzity k závěru, že: „Heliodorus byl dobře obeznámený s texty zabývající se bhágávatským (vaišnavským) náboženstvím“. Raychaudhuri souhlasí, že „tam je nějaká úzká návaznost mezi učením Mahábháraty a nápisem v Besnagaru“, což dokazuje, že Heliodorus byl znalý oddaný vaišnavismu.
Heliodorův sloup také srazil mýtus, že védské náboženství nikdy nedopustilo, aby se jeho členy stali ne-Indové. I když tato tendence jedinečnosti se v Indii tu a tam objevovala (i když mnohem méně ve vaišnavismu), islámský historik Abu Raihan Alberuni tvrdí, že tomu tak nebylo až do dob muslimské invaze do Indie, která začala kolem roku 674 n.l. Alberuni šel do Indie studovat v roce 1017 n. l a zveřejnil své poznatky ve své knize Indica (pozor, nezaměňovat s Megasthenésovou prací stejného jména). Došel k závěru, že násilné konflikty a vynucené konverze Indů na muslimy přiměly Indy zaujmout tuto vylučovací politiku, ale více ze sebeobrany než z nějakých náboženských zásad. Zjistil, že mnoho staletí před muslimskými invazemi nebylo zábran ke konverzím a Heliodorův sloup jistě svědčí o této skutečnosti.
2. část: Další nálezy
V současné době je Heliodorus přijímán jako nejstarší obyvatel západu, který přijal vaišnavismus. Navíc, mnoho renomovaných učenců, jako dr. A. L. Basham a dr. Thomas Hopkins prohlašují, že Heliodorus nebyl jediný řecký konvertita. Dr. Hopkins, předseda katedry religionistiky na Franklinově a Marshallově univerzitě, říká: „Heliodorus pravděpodobně není jediným cizincem, který přijal vaišnavské praktiky oddanosti (i když asi byl jediný, kdo postavit sloup, nebo alespoň jediný, který ještě existuje). Jistě muselo být mnoho dalších.“ Védské náboženství vidělo sebe jako univerzální a vítalo všechny národy do svého náručí. Jako Raychaudhari píše:
Text z Beshnagaru svědčí o zájmu bhágávatů o přijímání jejich víry v předkřesťanských staletích a ukazuje, že jejich náboženství bylo natolik znamenité, že dokázalo zaujmout i srdce kultivovaných Řeků, a natolik liberální, že je pozvalo do svého náručí.
Nápisy na studni v Mora a v Ghosundi nám říkají, že bohaté a komplexní vaišnavské pojetí Božství a úplných expanzí Pána do hmotných vesmírů byly již dobře známé v prvních dvou stoletích před naším letopočtem. Šrímad Bhágavatám říká, že když se na Zemi zjeví původní Osobnost Božství, neboli Kršna, je vždy doprovázen různými úplnými expanzemi Pána, které všechny disponují všemi energiemi a jsou hodny uctívání. Šrímad Bhágavatám říká: „Pán Kršna, Osobnost Božství, si spolu s Balarámou hrál jako lidské bytosti, a takto v utajení vykonal mnoho nadlidských činů.“ Jeho Božská Milost A. C. Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda vysvětluje systém božského expanze:
… Balaráma a Kršna jsou původní podoby Pána… Kršna… je Nejvyšší Osobnost Božství a Balaráma je prvním úplným projevem Pána. Z Balarámy je projevena první formace úplných expanzí: Vásudéva, Sankaršana, Aniruddha a Pradjumna. Pán Šrí Kršna je Vásudéva, a Balaráma je Sankaršana.
Sedm mil západně od Mathury, v malé vesnice Mora, generál Cunningham udělal další důležitý nález týkající se historie vaišnavismu. V roce 1882, na terase u staré studny, objevil velkou kamennou deskou s vytesanými nápisy. I když více než polovina z nápisů na pravé straně už byla zničena, zbytek byl čitelný. Po jejím přepisu byla kopie nápisu publikována v Archeologických průzkumech Výroční zprávy Indie. Poselství bylo jasné. Nejen, že Kršna byl uctíván po staletí před Kristem, ale také Jeho expanze nebo společníci, zejména „pět hrdinů Vršniovského rodu“. Z vědeckého bádání je zjevné, že těchto pět jsou Kršna (Vásudéva), Balaráma (Sankaršana), Pradjumna, Samba a Aniruddha.
V roce 1908 Dr. Vogel přemístil desku ze studny v Mora do muzea v Mathuře a snažil se upravit překlady nápisů, aby uvrhly védské náboženství do špatného světla. Nicméně, jelikož obsah nápisů již byl autoritativně publikován a byl dobře znám v akademických kruzích, snahy Dr. Vogela o překrucování překladů se nezdařily. Souhrnná teologie, metafyzika a kosmologie sanátana-dharmy a vaišnavismu určitě byly velmi rozvinuté již několik století před naším letopočtem. Nápisy na studni v Mora jsou důležitým archeologickým důkazem, který potvrzuje tento historický fakt.
V obci Ghosundi v okrese Čitor v Rádžastánu se našel text, který do značné míry kopíruje poselství ze studny v Mora. Jako první přinesl tyto důkazy na světlo Kavirádža Shyamala Dása v Žurnálu bengálské asijské společnosti. Dnes je možno nápis shlédnout ve Victoria Hall v muzeu v Udaipuru.
Část tohoto nápisu, kterou bylo možno přečíst a která je relevantní k tomuto článku, zní následovně:
(toto) kamenné zábradlí (bylo postaveno) pro účely uctívání je v Narájanově svatyni, (určené) pro požehnané (bhagavabhyam) Sankaršanu a Vasudévu, bohy ...
Nápis je ve formě sanskrtského písmu nazývaného Severní Brahmi, který určuje dobu nápisu do 2. století př.n.l., buď v pozdním období vlády Mauryi, nebo v počátku vlády Shungovy. Poblíž byl nalezen téměř totožný nápis a je nazýván Hathi-Vadský nápis. Tyto nápisy také rozptýlily mýtus, že Kršna byl uctíván pouze kšatriji, neboli indickou třídou vládců a vojáků, do níž Kršna náležel. Podle K. P. Jayaswala a jeho díla Archeologický průzkum Indie tyto nápisy ukazují, že bráhmaṇové, kněžská a intelektuální třída, také uctívali Kršnu jako „Pána všehomíra“ a tedy vaišnavismus byl zakotven v celé indické společnosti.
Stejnou informaci nalezneme ve známém nápisu z jeskyně v Nanaghatu v dnešním státě Maháráštra, kde Vásudéva a Sankaršana (neboli Kršna a Balaráma) jsou zahrnuti ve vzývání bráhmany. Raychaudhuri dále píše:
Nanaghatský nápis dále ukazuje, že bhágávatské (vaišnavské) náboženství již nebylo omezeno na severní Indii, ale šířilo se dále na jih a uchvátilo srdce houževnatých lidí Maháráštry. Z Maháráštry dále směřovalo do Tamilu a pak proudilo zpět s novým elánem do těch nejodlehlejších koutů hinduistického světa.
Dle epigrafických základů je tento nápis přesvědčivě datován na druhou polovinu 1. století př.n.l.
Kršna, Agathoclovy mince,
Ai Khanoum, Afghanistán, 2. století př.n.l.
Mnoho numismatických důkazů rovněž potvrzuje starodávnost Kršny. Například, vykopávky u Ai-Khanum podél hranice Afghánistánu a Sovětského svazu, provedené P. Bernardem a francouzskou archeologickou expedicí, odkryly šest čtverhranných bronzových mincí vydaných indo-řeckým panovníkem Agathoclesem (cca 180 - 165 př.n.l.). Mince mají nápisy psané jak v řečtině, tak v brahmi, a především je zajímavé, že ukazují obrázky Višnua, neboli Vásudévy, nesoucí čakru a nádobu ve tvaru hrušky neboli lasturu, což jsou dva ze čtyř hlavních posvátných symbolů Boha ve vaišnavismu. Mnoho jiných nálezů starověkých mincí také dokazuje dávnověkost uctívání Kršny v Indii.
Balaráma, Agathoclovy mince,
Ai Khanoum, Afghanistán, 2. století př.n.l.
Závěrem můžeme říct, že množství empirických důkazů dnes dokazuje, že Kršna a vaišnavismus předcházejí křesťanství. Četné literární, archeologické a numismatické zdroje vystavěly nenapadnutelné argumenty. Nicméně, vaišnavismus a křesťanství vykazují úžasné podobnosti. V šovinistické a sektářské atmosféře osmnáctého a devatenáctého století tato podobnost vedla většinu západních učenců k přijmutí nyní zdiskreditované „Teorie vypůjčení“. Tento přístup však způsobil více, než jen zkreslení pravdy. Ve 12. století přímo vedl ke dvěma velkým válkám bezprecedentní krutosti a ničivosti. Proto vnímaví a soucitní lidé vnímají tyto postoje za zastaralé a inteligentní lidé, místo aby na nich lpěli, nyní spíše hledají cestu jednoty. Dokonce i v náboženství je jedním z hlavních současných postojů ekumenický duch, touha spíše zdůraznit naše podobnosti s jinými lidmi, národy a náboženstvími, než hledat rozdíly.
Pokud lidé na západě mohou upustit od svého obranného postoje a podívat se na vaišnavismus s nezaujatýma očima, uvidí náboženství a filozofii, které bezpochyby přes Řeky pomáhalo utvářet duši samotné západní civilizace a jejího největšího náboženství, křesťanství. Spíše než být šokováni podobnostmi, měli bychom se z nich radovat. Alespoň z našeho úhlu pohledu a ve světle veškerého materiálu prezentované v tomto článku a z jiných zdrojů je zřejmé, že křesťané a vaišnavové uctívají stejné původní Božství a hledají spásu a útěchu u tohoto Božství prostřednictvím stejného transcendentálního a osobního láskyplného vztahu.
Raní západní výzkumníci vaišnavismu měli pravdu přinejmenším v tomto: existuje příliš mnoho podobností mezi vaišnavismem a křesťanstvím, než aby to mohla být pouhá náhoda. A protože „Teorie vypůjčení“ to nemůže vysvětlit, spíš nám dává smysl, že obě náboženství pochází ze stejného zdroje – od Boha. Sdělení Kršny v Bhagavad-gítě a poselství Ježíše Krista v Novém zákoně mají stejnou podstatu: uznat existenci našeho milujícího Božského Otce a vstoupit do osobního láskyplného vztahu s Bohem. Každé náboženství vyvinulo tuto filozofii s důrazem na různé oblasti. Vaišnavismu představuje daleko systematičtější a vědečtější vysvětlení božství a metafyziky, zatímco křesťanství na západě se ukazuje více zaměřené na uvedení filozofie Boží lásky v praktickou činnost v oblastech, jako je ekonomický rozvoj, lidská práva a politické činnosti. Pokud ekumenický duch poroste a převládne na obou stranách, na východě i na západě, pak tyto dvě velká náboženství mohou sdílet své silné stránky otevřeně a společně vytvořit civilizaci, která by mohla být daleko rozvinutější a kultivovanější než cokoli, co dnes existuje. Závěrem, otázka nezní: „Kdo si co od koho vypůjčil.“ Pro opravdové vaišnavy nebo křesťany je tento problém vyřešen jednoduše – všechno, co máme, máme v konečném důsledku vypůjčeno od Boha. Bůh je původním zdrojem, a Bůh je jeden.
